Jiná dimenze?

Před spaním se domlouvám se svou ex, že se k ní zkusím dostat. Usínám tedy s tím, že to zkusím. Nějak se mi nechce spát. Mam pocit, že bych raději seděl. Zkouším usnout vpolosedě. Nemohu se uvolnit. Posadím se s rovnými zády. Po chvíle si říkám, proč rovnou nezameditovat. Meditují.

Pozorují své tělo. Pocity, abych to zahodil. Myšlenky. Chvílemi už mizí. Začíná mě silně píchat v levé noze, zřejmě špatně prokrvovaná. Jdu spát. Stále si vzpomínám na ex.

Jsem někde v bytě. Vidím tam brachu. Zkusím nejdřív, aby mel LD on. Začínám ho různě přesvědčovat, ale nevěří, že spí a nechce to poslouchat. Jde do koupelny. Levitují za ním. A ptám se ho, zdali tu koupelnu poznává, protože ji z reálu neznáme. Říká, že je to naše koupelna. Leze mi to na nervy, že mi nechce uvěřit.

Jdu do kuchyně. Sedí tam matka. Zkouším přesvědčit ji. Ale taky říká, že kuchyně, ve které jsme je naše a ať nic nevymýšlím. Na sporáku si všímám ohni. „Teď ti něco ukážu“ a telekineticky rozdělávám oheň. Začíná hořet zeď. Matka na mě řve, ať to nechám. „Copak, mohu v reálu takto rozdělávat oheň?“ „Zavolejte hasiče“. „Nepotřebujeme hasiče“ Začínám oheň telekineticky uhašovat, a přeměňovat vše na původní stav. Neuhasíná ale hned všude. Dostává se na nějakou igelitovou látku a ta velice rychle shoří. Nedokážu ho v tom uhasnout. „Sakra, oheň na igelitce mi nikdy nešlo uhasínat“ říkám jako omluvu. Slyším přijíždět hasiče. Zastavují. „Nezastaví“ říkám a snažím se telekineticky, aby jeli dál. Na chvíli opravdu odjeli, ale jakmile mi zmizli v dohledu, už jsem je nedokázal stopnout. Cítím se dosti unaveně. Probouzím se.

Sakra. Já jsem přeci zapomněl se dostávat k nim. Takže ti, na kom jsem to zkoušel, byli nejspíš výplody mé fantazie. Zkusím to znovu a už budu dávat větší pozor. Nějak se mi chce na záchod. Ale už tam někdo je. Kolík je hodin? 6:50. Jasně. Otec jde do prácí (nedochází mi, že je neděle). Spát a chtít na záchod není dobrá kombinace. Lehce si zdřímnu, a mezitím si budu představovat, co ukážu své ex, až se k ní dostanu a co dokáže zapamatovat.

Zkusím ji předvést nějakou melodií. Začínám něčím duchovnějším. Meditací Om Mani Padme Hum. Snažím se najít pár rytmu. Jdou docela hezky. Kvalita hudby se mi docela líbí (nevšímám si, že jsem usnul). Zkouším pár jiných melodií a jdou docela kvalitně.

Jsem znovu v bytě. Znova vidím brachu, kterého se ptám, zdali už mu nedošlo, že spí. Ignoruje mě. Jdu za otcem a ptám se ho, zdali ví, jak se tam dostal. Povídá, že z práce. „Ale před chvíli ses sprchoval“ namítám. „Jdu z práce“. Matka se na mě podívala se smutkem. Nebaví mě to s nimi, jdu do pokoje vedle. Vchází tam někdo, u koho jsem pocítil, že ho znám. Má to být můj bratranec. „Ahoj, Sašo. Ne. Koljo?“ „Stěpan“. (v reálu takového nikoho neznám). „No jasně, Stjopo, pořád na tvé jméno zapomínám. Hle. Ty určitě víš, že spíš, že?“ „Cože?!“ „Spíš. Jako, že máš sen a tohle se nám jenom zdá“ „Neblázní. Nespíme“ „Ale jo. Hle.“

Beru na posteli nějakou hračku a mávám nad ní rukou ve snaze ji telekineticky zvednout. Nejde mi to. „I na co se mám koukat?“ se ptá mě ironicky a potom se dívá jinam. Jakmile se otáčí, hračka se zvedá. Volám na něj, ať se podívá, jak létá. Nedívá se. Chci ji hodit jeho směrem, ale je těžká a ta telekineze je nějaká slabá. Místo toho po něm telekineticky házím nějakou knížkou. „Neházej po mě“ „Jsem ji po tobě hodil telekineticky“ „No jasně“ – nevěříce. Chci po něm hodit další, dokud se dívá, ale zaujímají mě názvy. Pár knížek je od Stivena Kinga, pár od neznámých autoru, ale nejvíc mě zaujala nějaká kniha na D. Mněla znamenat něco, jako knihu mrtvých a měl to být horor. S bráchou jsme se kdysi dívali na ty tři díly filmu. „Ty jo, brácho, hle, mají tu i Knihu mrtvých jako ten film. Tu bych si i početl.“ Ale dělá se mi nějak blbě. Začíná se mi motat hlava. Cítím se, že se vzbudím, ale nechce se mi. „Jdu ven, potřebují na vzduch“.

Rychle mizím z pokoje, dokud mě nezastavili. Venku na chodbě potkávám nějakou holku v brýlích. Jestli se mám probudit, tak se jí alespoň předvedu. Skáču do okna s tím, že by se měla překvapit, a já skrze něj proletět. Okno je ale nějaké tuhé. Prolétávám skrz s velkou námahou. Za ním je další dvojice oken. Takto jsem ho původně neviděl. Bez inercií se druhou půlkou téměř nedá proletět. Vystrkávám ruce ven a chatám se za zdi a snažím se vycouvat ven.

Konečně vzduch. Hluboce se nadýchávám čerstvého, chladného vzduchu. První půlka venku. Chytám se zábradlí přede mnou a znovu se přitahují, aby byla venku i druhá půlka těla. Jsem venku. Levitují po schodech dolu, jsem velice oslabený. Dělám ještě desítek kroku směrem mezi stromy mezi baráky a padám oslabený na zem.

„Je v pořádku“ slyším něčí hlasy, ale nemám sílu na to reagovat. „Zavolejte někdo záchranku.“ Na co záchranku? Dívám se jedním směrem, ale nemám sílu se podívat někam jinam. „Je živý?“ Jsem, podívejte se na břicho. Zvedá se mi. Ale nemám sílu to říci. „Nedotýkejte se ho“. Slyším, jak někdo povídá, že ve vedlejší čtvrti nějaký vrah zavraždil dalšího člověka.

Snažím se nějak reagovat a alespoň se stoupnout a říci, že jsem v pořádku. Najednou se odněkud objevuje tornádo. Začíná panika a hlasitá vysílačka říká, ať nikdo nezůstává venku a jdou všichni do budov. Všichni utíkají, ale nemám sílu se ani posadit. Za pár vteřin nikoho vedle sebe neslyším, až na řev přibližujícího tornáda.

Mění se mi způsob vnímaní a s klidem se posadím. Dívám se na hnědé tornádo před sebou. Přibližuje se. Vytrhává stromy, zvedá auta. Strach nemám. Dávím před sebou ruku a mám pocit, že jsem ho vysál. Ale nevsával se do mé ruky, ale jakoby zmizel. Přesto jsem měl pocit, že jsem ho vsál. Jako kdybych byl vším v okolí a je jedno, zdali to udělalo mé tělo, nebo vzduch, nebo něco jiného.

Vstávám a jdu domu. Stále silná slabost. Do dveří spíše vpadávám, než vcházím. Opírám se o zeď ve snáze, udržet rovnováhu. Přede mnou stojí matka a je vidět, jak se snaží udržet, aby se nerozbrečela. Chce mi něco říci, ale dělám gesto „stop“ a „nedělej to“. Ústa mám silně připevněná, a nejsem schopen něco říci a nemám sílu něco poslouchat a přemýšlet u toho.

Opírám se o zeď zády a sklouzávám dolu, abych poseděl a odpočinul. Přede mnou se posadí ta holka v brýlích. Je taky smutná. Co se jí stalo? Snad ji nechtěl ten vrah ublížit. Ne. Je z jiné čtvrti. Všímám si, že kolem jsou rozvěšené různé stránky časopisu. Na některých jsou inzeráty, na jiných i porno ilustrace. Jaký blbec to tam rozvěsil? Mám chuť to vše telekineticky strhnout, aby zeď byla čistá a bez tolika informací. Nemám ale sílu. Lehce se hnu do leva, abych se opřel levým ramenem o vedlejší zeď. Opírám o ní i hlavu. Oči se mi zastavují na obrázku, kde dvě hezké Asiatky se líbají. Chjo. Aby mi pohled skončil zrovna na takovém obrázku. Obraz se dává do pohybu. Zavírám oči, ale stále ho vidím.

Postupně obraz mizí. Jedu v autobuse a dívám se do okna, kde jsem před chvíli viděl obraz. Co dělám v tom autobuse? Znova slyším to hlášení, že vrah ve vedlejší čtvrti zabil člověka. Posunul jsem se v čase? Jsou to vzpomínky té dívky v brýlích? Autobus mizí, ale chvíli si toho nevšímám. Prolétávám ulici, kde na obou stranou jsou různé obchody s erotickým zaměřením, ale i službami. Dokonce mají postele venku na chodnících. Je mi z toho blbě a kličkují mezi nimi, abych se nezastavil.

Zastavují se na ulici, kterou jsem viděl, když jsem ležel na zemi bez sil. Slyším hlášení, že nikdo nemá zůstávat na ulici. Vidím před sebou to tornádo. Kdo ho tehdy zastavil? Já ležící na zemi, nebo já, který je teď stojící na ulici? Vystrkávám před sebou ruku, jak jsem dělal, když jsem seděl a snažil se to tornádo vysát.

Nejde mi to. Tornádo se stále přibližuje. „Jdi pryč. Nemáš tu, co dělat“ Říkám mu, jako nějaké bytosti. Zastavuje se. Zvedá svou dolní úzkou část a lehce jí rozšiřuje. Vytváří dojem, že je číslo 8, nebo spíše písečné hodinky. Za chvíli mizí.

Dělám krok směrem k domu. Deset. Další krok. Devět. Kdo to počítá? Osm. Nejsem to já. Sedm. Je to nějaký muž zpráva. Šest. Počítá v rytmu, v jakém kráčím. Pět. Někde tam mám ležet. Čtyři. Nikdo tam ale neleží. Tři. To je jedno, jdu domu. Dvě. Ještě krůček. Jedna.

Dívám se směrem na dveře do paneláku, ze kterého jsem vylétával oknem. Žádný panelák tam ale nestojí, místo toho tam jsou nějací dělníci a zrovna postavili první blok domu, který vypadá jako vchod. To jsem se posunul v čase až na tolik? Ale co ten vrah? Co to tornádo?

„Je realita to, co si představujeme?“- pokračuje hlas, který odpočítával. „Nebo si představujeme to, co je reálné?“ Hledám mezi těmi lidmi člověka, který to povídá. „Kdo určuje, jakou dimenzi prožíváme jako reálnou?“ Je to nějaký muž, který povídá všem lidem v okolí, ale nikdo ho nevnímá. „Tvoří jí silné rozhodnutí jako Washingtonová revoluce?“ Dívá se na mě s úsměvem, protože ví, že ho slyším a pozorují. „Nebo pouhé odmítáni brachy?“ Myslí tím můj sen?„ Anebo je taková, jakou ji vysvětluje Bardon?“ Proč zrovna Bardon? „A co když je tvořena jak naším rozhodnutím tak i…“ Prochází mezi námi nějaký člověk a tak neslyším jeho poslední slova. Chci se ho na to zeptat, ale něco mě probouzí.

Bylo to LD nebo sen? Řek bych, že spíše LD, protože jsem se ovládal docela dobře, ale mé myšlení docela ovlivňovalo jak okolí, tak i únava tamějšího těla nebo záměr se dostát do snů. Veškera zbytečná aktivita myšlení způsobovala nestabilitu zážitku a hrozilo probouzením, proto jsem se snažil myslet co nejméně a dopadlo to tak, jak dopadlo.