Lucidní hra plus návštěva ke konci?

Předem varují, že to bude na dlouho a to hlavně proto, že abych vysvětlil některé části, budu muset vysvětlit i jiné sny, nepatřící ke dnešní noci. Ze začátku to bude zážitek o jedné „hře“ která se mi objevuje ve snech. A ke konci zřejmě nějaká návštěva, či co.

Začnu tím, že večer jsem měl hodně melancholicky flegmatickou náladu, což mělo jistý vliv na celou noc. A než začnu popisovat dnešní zážitek, řeknu, že poměrně často se mi ve snech zdá o jisté hře. Je to něco jako MMORPG, kterou hrají hodně lidí. Nevím, co jsou zač, nevím, zdali jsou reálné. Už dávno jsem zahodil myšlenku, že by se jednalo o nějakou hru, kterou udělají v budoucnu.

V podstatě. Začíná se to vždy podobně. Buď letím nad nějakým mořem a dole vidím u břehu nějaká městečka a u jednoho z nich zůstanu. Nebo letím mezi poli a taky u jednoho z městeček přistávám. Potom se lehce oddalují a vidím vpravo menu, nahoře postavu, jak zhruba vypadá a pod ní vidím vlastnosti, které má. Jako vždy jsou to vlastností patřící spíše mágu, takže inteligence, moudrost, mana apd. Ale stejně je to potom k ničemu.

Jde o to, že jakmile takto „doladím“ svou „postavičku“ tak mě to někam přesouvá. Většinou je to něco, kde jsou nepřátele, se kterými bojují a často se mnou jsou nějací společnici. Boj někdy vnímám izometricky, že dole vidím svou postavičku, jak bojuje. Nebo to někdy vnímám i 3D, že jsem v roli té postavičky, což bývá často zajímavější. Pohledy většinou měnit nemohu. Cílem většinou bývá dojít někam na konec a něco získat. Nevzpomínám si na nic, kdy bych došel až na konec.

Dnešní noc začíná podobně. Letím nad polem a přistávám ve městě. Ovladatelnost sice dobrá, ale tu hru mám docela rád, takže velké změny se snažím nedělat. Vybírám si oblíbenou postavičku. Chlap v černé kožené zbroji s černým kabátem. Tváře stejně nevidím. Povoláním mág. Za zady mám dvě katany, které používám většinou v izometrickém pohledu.

Dneska jdeme někam do podzemí. Už ho znám. Několikrát jsme se ho pokoušeli projít a neúspěšně. Jako nepřátele jsou ze začátku obři krysy, pavouci apd. Později nějaké zubící a démoni. Přesněji. Začíná se to podobnou chodbou, a mívá to podobnou všeobecnou dekorací. Ale konkrétní chodby jsou často jiné.

Tentokrát to bylo 3D. Daleko ale nejdeme. Někdo z nás totiž vypadá na zrádce a začíná přivolávat nepřátele na nás. Schovávám se ve stínu. A zároveň kouzlím plošně na sebe kouzlo neviditelnosti. Zrádce většinu z nás pobil. Čekal jsem na vnitřní signál, že už i já mohu vyrazit do boje. Nevím, kdo mi ho dává, když jsem v roli 3D, ale většinou cítím, že Teď mám počkat a Teď mám vyrazit, a těm signálům se snažím naslouchat, protože vím, že dle nich bude příběh zajímavější.

Konečně dostávám signál. Vyrážím s plnou parádou kouzel. Hned zpomalují všechno v okolí. Znemožňují silnějšímu kouzlení. A dost stvůr hned někam mizí. Ten zrádce mi začíná nějak vyhrožovat. Někdo od nás, kdo přežil, říká, ať si dávám pozor na jeho ohňové koule. Dívám se stranou, odkaď jedna taková letí. Zrádce se směje, protože bych jí uhnout nedokázal. Nato já jen dávám ruku před sebou, a když je koule blízko, tak ji chytám jakoby do pěsti a tím jí vsávám do sebe. To toho zrádce překvapuje a mám pocit, že bych dle role na to měl něco povědět. Jsem ale línej mluvit a tak se nechávám vzplanout a po chvíli vypadám jako nějaký elementál. Temný pokoj se ihned rozsvěcuje. Na to jen říkám něco typu, že s ohněm to umím taky.

Probouzím se a znova usínám. Hra pokračuje, ale na jiném místě v jiné době. Jsme někde venku. Teritorium, kde se má odehrávat děj je oplocený. Za ním je nějaké město. Cesta k určenému místu obsahuje nějaké překážky typu menší jezero, nějaké kopce apd. Pár jedinců, které jsou, jakoby taky mágové se teleportují za plot, s tím, že to místo obejdou jakoby v jiném časoprostoru s tím, že se teleportují zpět, jakmile dorazí blíž k tomu místu. Já se teleportovat moc neumím, a přeskakovat plot cítím jako podvod, takže to nedělám. Přesto mě zaujímá, zdali dokážu plotem projit. Vystrkávám tedy skrze něj ruku a ona prochází. Lidé za plotem se tomu nějak diví. Ale přesto celý neprocházím a místo toho jenom vzlétávám a letím na určené místo. Tam mě už čekají pár jedinců. Prý nečekali, že umím taky ovládat „časoprostor“, i když nějakým divným způsobem. Na to jím odpovídám, že žádné ovládání časoprostoru to nebylo. Na což mi, že je jedno, co to bylo, ale že bych se už měl zapojit do bitvy.

Otáčím se a na nás utočí nějaké opice. K jedné z nich levitují a snažím se jí udeřit pěsti. Překvapuje mě, že cítím, jak je její tělo chlupaté. Po nějaké době dostávám pěsti i já, a její tvrdost cítím taky. Nechávám rozmáznout prostředí, abych se nemusel příliš soustřeďovat na obrazy, a začínám kouzlit. Jedna pěst je jeden vnitřní výbuch opice. Její tělo mělo úplně explodovat, ruce nohy na různé strany, všude krev. Moc to ale nevnímám kvůli rozmazanému prostředí. Po nějaké době se musím vrátit zpět do prostředí a tak si vybírám, jak moc krvavé to zůstane. Nejdřív se rozhodují, že žádnou krev na sobě mít nebudu. Potom, že ani těla opic nezůstanou, včetně krvi. Potom, že ani žádné bojující, protože mě to už přestávalo bavit.

Objevují se na podobném místě, kde byla bitva, vedle mě dva chlapy, které si spolu povídají. Nuž. Nechat zmizet všechny se mi nepovedlo. Jdu tedy k nim a poslouchám. Nevzpomínám si, o čem si povídali, jen, že nějak komentovali mé chování a nějak mě to moc nezajímalo. I sám vím, že jsem se zachoval nějak moc krvavě a vyčítat si to nechci. Říkali mi, že je to hra, tak je jedno, jak se v ní chovám.

Najednou vidím, jak ze dveří vylézá něco jako pes, ale s ocasem jako had. Překvapuje mě takové zvíře a hned se stoupám mezi ním a těmi chlapy, co mě komentovali. Že pokud má nepřátelské úmysly, tak ať bojuje se mnou. Hold, adrenalin mi ještě neklesl. Na což mi jeden z chlapů říká, že vše je v pořádku. Zvíře se přeměnilo na nějakou humanoidní postavu, na kterou jsem se nemohl dívat, protože mi něco odvádělo pozornost a musel bych se příliš namáhat, na což jsem byl línej.

Prý přišel za mnou, a že se mnou chce popovídat o dvojitosti duší. Vedle na zemi se najednou zjevuje šlépěj ruky. Docela mě to na chvíli vylekává. Ale říká mi, že se to objevili rukavice, které si mam nasadit. Já mu na to, že je to jedno, že stejně až se vzbudím, žádné rukavice mít nebudu. Na což mi, že je to úplně jedno, ale že si je mam stejně nasadit. Nasazují.

Ptá se mě, zdali znám jednu hru (zase si nevzpomínám na její název, ale ve snech ho znám velmi dobře). Kývám, že jo. Jsou to spíše dětské dekorace, a když se v ní hraje, má se měnit rozměr, aby odpovídal těm dekoracím, a pak se hraje nějaký příběh. Znám to z dětství, ale čas od času se mi zjevovala i později, s tím, že smysl her byl už dospělejší (nic erotického apd ). Ptá se mě, zdali znám jedno zvíře (zase nepamatují název, který ale znám moc dobře ve snech. Jedná se o něco jako zebru, ale s hrbem jako velbloud). Zase kývám. Ukazuje mi dekoraci, na které je to zvíře mladé. Potom mi ukazuje jinou dekorací, kde je starší a ptá se, zdali vidím, jak tomu zvířeti narostl ten hrb a srst, ale že zrní v okolí zůstalo téměř nezměněné. Má pravdu. Ale nechápu smysl toho, co mi říká. Teoreticky to zvíře by mohlo být něco jako inkarnace lidí. Že časem dospívají. To symbolizuje ten růst hrbu a srsti. Ale co znamenají ta zrní (nebo spíše nějaké rostlinky), co jsou téměř stejná? Stářím ti rostlinky byli stejné jako to zvíře (ne, jako v reálu, že každý rok tráva shnije a naroste jiná). Probouzím se a znovu usínám s tím, že se zkusím vrátit.

Ocitám se ale někde jinde blízko kolejišti. Vedle projíždí nějaký vlak, Přesněji jeden vagon. Někdo vzadu mi říká, že odjel beze mě. Takže na něj chci naskočit a snažím se ho stihnout. Ale je rychlejší a pořad se vzdaluje. Nakonec mi mizí za rohem, a když se tam dostavám i já, vidím před sebou tři tunely. Jeden do kopce, jiný rovně a třetí dolu. Tunely jsou poměrně obrovské s velkými stropy. Je jedno, kterým z nich se vydám. Ten labyrint znám moc dobře a mívám z něho závratě žaludku. Nesnáším ho. Takže tam jít nechci.

Otáčím se tedy a vidím, jak prostředí kolem se pomalu mění. Jako kdyby se stávalo tím tunelem, aniž bych do něho šel. Chci tedy se vrátit na původní místo, které zastává stejné. Tunel se sice mění na něco jako divadlo, kde vzdálená část tunelu se mění na jeviště, a zdi vedle mě na sedačky s diváky. Mě je to ale jedno. Snažím se udržovat pozornost jen na to místo, které se nezměnilo a snažím se k němu dostat.

Začínají mě obcházet lidé. Jejích počet pořád narůstá. Šáhají na mě, zastavují, smějí se u toho, ale radostním smíchem. Mě je to ale jedno. To místo, kam se chci dostat, se už taky změnilo, ale stejně se chci dostat na něj. Nevšímám si, že už to není labyrint, a že zdaleka tam nejsem sám.

Těch lidí kolem mě je už takový počet, že tím davem nedokážu projít. Zkouším let, ale někdo mě chytá a stahuje dolu. Mé ruce a nohy se proplétají mezi jejími. Místo prostředí už vidím jen světlo, ale pocity, že mě někdo drží a nepouští, zůstávají. Cítím dotyky na různých částech těla a vím, že na to místo se jen tak nedostanu. Začínám se zlobit.

Vytvářím kolem sebe nějakou energií, která má všechny odhodit. Sice už nikoho nevidím, jen to světlo, ale cítím je a to mi vadí. Lehký výboj se nepodařil. Zkouším tedy silnější. Ani ten není úspěšný. Čím víc se zlobím, tím více rukou se mě dotýká a tím méně se dokážu hýbat. Nenapadá mě nic lepšího než začít všechny v okolí vysávat. Ale i pře sto, že cítím, jak mnou prochází energie, necítím, že zůstává ve mně. Jako kdyby procházela skrze mě. Není ani negativní ani pozitivní. Taková… Prázdná, klidná. Vzdávám se.

Probouzím se v posteli, ale někde jinde než doma. Vstávám. Obraz je velmi kvalitní a jasný. Saturaci bych dál menší, ale asi to má svůj smysl. Nemám chuť bojovat nebo něco dělat. Vedle sedí někdo, kdo vypadá jako sestřenice. Vím, že ona jí není. A oni vědí, že to vím, ale nemění se. Nemám chuť jim to připomínat, že mi vadí, když mají těla mých příbuzných. Vlastně, tentokrát je mi to jedno.

„Jdi se projít ven. Tady máš pár příkladu, abyses nenudil. A nezapomeň si vzít čepici“. Dívám se na papírky, co mi dala. Na jednom z nich jsou nějaké příklady z matematiky. Kdybych měl chuť, spočítal bych je. Nevypadají nějak složitě. Ale nemam jí. Na jiných jsou nějaké ústní otázky. Pak par logo nějakých organizací, či co.

Nemám chuť je řešit a tak se ptám na starou otázku, kterou zadávám velmi často. Tento krát ale nějak bez zájmu. Spíše reflexně, jako tradici. „Jaký je to rok? Měsíc, den. Stane se to?“ „To zaleží na tobě“. Raději tu odpověď nekomentují. I sám vím, že vše záleží jen na mně. Jen ještě vědět, co pod tím „já“ myslí. Ale nemám chuť se s nimi nějak hádat, či mluvit negativně. Nemám chuť na nic. Zase světlo.

Chvíli v tom světlu setrvávám, a nic nedělám. Stále na nic nemam chuť. Slyším, jak se mě někdo ptá. „Bojíš se těch… (zde používá nějaké slovo, které mělo znamenat ti lidí, které se mě dotýkali v nedávném zážitku)?“ „Ne. Nebojím se jich. A spíše se omlouvám za to své chování.“ Potom zase nějakou dobu ticho a světlo. A potom se probouzím.