„Vzbuď se!“

„Vzbuď se!“ – volá na mě jeden chlap. Stojíme s ním v místnosti u okna. V pokoji je pár dalších kluku a dívek. Všichni se znají. „Co?“ – ptám se ho nechápajíc -„Já jsem přeci ve snu, a kdybych se probudil, přestál bych vás vnímat“. Venku začalo silně pršet. „Ale ne. Vzbuď se zde mezi námi. Pospěš si, dokud nás nenašli.“ „Nechápu jak. Vnímám vás přeci, takže zde jsem probouzený“ „Nejsi. Vzbuď se. Dělej! Uaaa“ – zkouší mě křikem vylekat. Je vidět, že je nervosný. „A kdo nás hledá?“ „Cizí architekti.“ Vidím, jak venku v dálce začínají mizet domy. „Architekti? To je pojem z filmu Počátek, takže to asi nebude moc reálný, nebo… Nebo můj mozek neví, jak to pojmenovat a tak navrhuje nejbližší pojem, který znám, a tím jsou architekti. Je to tak?“ „Moc přemýšlíš. Vzbuď se!“ – strká do mě, a málem padám z okna. Nespadl, ale za oknem vidím nějakou ženu, co jde a kolem ní se domy taví a mění se na moře. Místo asfaltu ulic se za ní objevuje pláž. Je vidět jak mění prostředí přímo před očima. Najednou se dívá na mě a kluk vedle mě říká „Pozdě, už o nás vědí“ na to se hned probouzím.