Hrad a Král

Hrad je napaden, jediný král přežije a povraždí všechny nepřátele

Nepřátele přicházejí zezdola z fialové mlhy, nějaké dveře, záběr jak jsou zavřené a třesou se jak do nich něco zevnitř naráží

Hrad, kammený na mírném vršku v lesích. Vnitřní kulatý hrad, oddělený příkopem a padacím mostem, pak vnější hrad, na vysokém strmém kopci, s padacím mostem přes údolí, ve kterém teče říčka. kamenitá, divoká. V něm jsem našel v jedné místnosti dveře, které nešly otevřít (byly zalité tlustou vrstvou barvy, včetně spár. Vidět byl jen jejich obrys).

Dva nazí lidé, muž a žena, se koupali o kus dál v řece, která vedla pod prvním hradním mostem. Stáli na kameni, čelem k sobě, a zády podél směru řeky. O kus dál směrem od mostu přeběhla přes řeku, jenom se mihla, dvounohá příšera. Tedy, její přední část vypadala jako chlupaté tělo mohutného šedého vlka, ale zadní, ta byla vážky. Zadeček velmi velké a tlusté vážky, průměr asi jako noha dospělého muže. Prostě vážkovlk, běhající po dvou předních tlapách.

Tito dva nazí lidé věděli, že se nemohou hnout, jinak by je vážkovlk napadl. Z hradu proto vyjela stráž (my), aby je eskortovala bezpečně dovnitř. Náš úkol byl držet vážkovlka a jednorožce co nejdál. No jednorožec se tam prostě jen tak najednou objevil, blízko brány, chtěl dovnitř, ale nesměl se dostat. Tak mu asi 3 muži blokovali cestu u stromu, aby neutekl, zatímco dva nazí lidé pospíchali do hradu. V jednu chvíli se ale jednorožec uvolnil, a začal utíkat po mostě, který se začal zvedat. Doběhl nakonec, a zamířil k druhému, vnitřnímu mostu. Ten se ale stačil zvednout.

Jdu chodbou v hradě a odchytávám nějakého chlapa, kterého znám, ať se mnou jde k těm původním zavřeným dveřím. Myslím že ho podezřívám. Řeknu mu že ty dveře nejdou otevřít, a zarazím zednickou lopatku do spáry. Tedy, spára tam je hned po tom, co prorazím barvu. Paradocně ale nic jiného, než tahle malá spára, nejde prorazit. On na to: „Že ne?“, a otočí čudlíkem na druhé straně rámu dveří než jsem já prorážel spáru (a jsem si jist že, to tam dřív nebylo), a dveře se otevřou. Dolů vedou dřevěné schody, vysoké jako půlka člověka, a jsou to jen prkna, ne schody v pravém slova smyslu, Připevněná napříč skalní průrvou. Dole fialová mlha.

Chlap se ztrácí vepředu (a podezřívám ho ještě víc) a já lezu dolů. Když slezu, je tam malá chodba, předsíň, a pak místnost. V místnosti (moderní) posedává pár lidí, popíjí a baví se. Z okna (skleněné! velké) vidím jak zapadá slunce, tak popřeju dobrý večer. Jen se zasmějí a něco prohodí, a já z toho vyvozuju že je tady pořád večer, nebo že to nehraje roli (už si přesně nepamatuju). Pak se posadím a popíjím taky nějaký drink (tipuju něco jako whiskey), a koukám že přede mnou sedí ten chlap, co šel přede mnou, až na tu drobnost, že to je ženská (v tu chvíli vím že to byla ženská odjakživa, i na hradě tipuju že to je jedna z těch náhlých změn ve snech). Je sympatická, má dlouhé černé (tmavé) vlasy, a na straně širší pruh modře a zeleně. Říkám, „nikdy na hradě jsem tě neviděl nosit takové pěkné proužky ve vlasech“ (představa: na hradě vlasy vždycky sepnuté, nikdy rozpuštěné). Ona se jen usměje.

Pak najednou vidina vzplanuvšího domu, dalšího, dalšího. Někdo v místnosti prohodí v panice: „Vždyť ti tu nežijí už věky“ (asi poznámka na způsobitele těch vzplanutí). Zvedám se a utíkám po schodech nahoru. Planout toho začíná čím dál víc, cítím za sebou horko. Doběhnu nahoru, zavřu dveře, zajistím tou petlicí kterou to předtím ten chlap (ženská ) otevřel. (chvíli na dveře koukám a je za nimi klid, žádné bouchání, tak se uklidním)

Jdu do trůní místnosti (už jsem asi král, tedy, ne že bych předtím nebyl, ale až teď si to uvědomuju) a cestou koukám že hrad je nějaký opuštěný, nikde živáčka a všude prach. Dojdu do ní, a tam je pár nehybných (zkamenělých) postav.prozkoumám je, a jdu do nějaké vedlejší malé místnosti. Ve dveřích je díra po suku (něco jako kukátko, dokonce i v přesné výši). Král něco prohledává v místnosti, a já se kouknu tou dírkou. Vidím jak se jedna nehybná postava (nějaká žena) pohla, dýchla (asi jako Gabriel ve filmu Constantine, akorát že míň) a nehybné postavy se začaly hýbat (tipuju že to mám z Narnie, jak lev odkameňoval dechem). Pak začla mířit k naším dveřím. (Upozorňuju na to krále, a ukazuju na dírku.).

Král otevírá tajnou chodnu, prochází, a zavírá se za ní. Já (nezůčastněný pozorovatel?) zůstávám, a vidím jak čarodějnice prošla stěnou vedle dveří. (bílé šaty. Nemám pocit nějakého spojení se ženou se zeleným a modrým prohem ve vlasech). Chvíli hledata kolem vchodu do tajné místnosti, pak ho otevřela a taky vešla.

Pak už jen záběr na krále vcházejícího do temné úzké místnosti plné nehybných lidí. Král vejde, něco začne klapat nad hlavami těch lidí, a najednou všichni zvednou hlavy, a vykřiknou něco ve smyslu „Hail, či podobný jednoslabikový armádní pozdrav“, který se nese ozvěnou celým hradem ještě dlouhou dobu. (jsou to živí lidé z hradu schovávající se zde, čekali na krále)

Pak se probouzím.