Hodina snění.

Musím vstávat v 7 hodin. V noci se probouzím a dívám na hodinky. 5:58. Celou noc žádné LD, ale přesto vím, že ještě budou. Znova usínám.

Ze začátku sen. Letím někde nad malou vesničkou. Přistávám na plošině na stromech. V jiných snech jsem to využíval taky jako plošinu pro přistávání, ale i flirtování s dívkami, protože se tam nachází jak postel, tak stolek.

Tentokrát tam ale nic z toho není. Divím se a přechází to do LD. Moc to ale nezkoumám. Léhám si na záda a začínám s otevíráním čaker. Začínám notou L“Do“. Najednou kolem sebe vidím červenou zář. Po krátké chvíli cítím dobře svou první čakru. Pokračují s notou „Re“. Záře se mění na žlutou. Pak další nota a čakra a už je barva žlutá, pak zelená, a dál už to nezkouším. Tento fenomén mě velmi zaujal, proto vstávám a ohlížím se. Stojím před zrcadlem, kde vidím někoho jako já.

Odraz ale dělá něco jiného. Dívá se někam dolu. Dívám se taky dolu a zjišťují, že jsem nahý. Moc to neřeším a rozhlížím se dál. Jsem v nějakém pokoji, a jsou v něm dva chlapi, co spolu povídají. Mě si nevšímají a zaposlouchám se do jejich rozhovoru.

První kluk povídá něco o nějakém obchodě. Že tam dokážou dělat skvělé pití, které ten druhý musí ochutnat. Ptám se v duchu na to pití a pak se otáčím. Jsem v nějakém obchodě a na prodejním pultu stojí několik lahvi, do kterých prodavač nalévá nějakou mléčně bílou tekutinu. V obchodě už stojí fronta.

Obchodník se začíná věnovat zákazníkům a já beru jednu lahev a začínám pít. Chutná to jako lehce zkyslé mléko. Odkládám láhev a zjišťují, že jsem znovu v jiném místě. V pokoje jsou několik kluku, oblečených do válečného oblečení z druhé nebo první světové. V rozhovoru mluví o tom, že je má za chvíli navštívit nadřízený. Dívám se na sebe a stále jsem nahý.

Vedle leží kalhoty, boty a nějaká bunda. Navlíkám si kalhoty. Do pokoje vchází nadřízený a začne na kluky řvát. Mezitím se snažím obléci body. Nadřízeny jde směrem ke mně. Čekám, ž začne řvát i na mě, ale zastaví se přímo přede mnou a neotáčejíc pokračuje řvát na kluky. Dochází mi, že mě nevidí. Obejdu ho stranou a on si mě ani nevšímá. Určitě mě nevidí.

Taky ho tedy ignoruji a otáčím se k odchodu. Všímám se ale, že prostředí se znova změnilo. Jsem v nějaké aule a v ní jsou 3 kluci a jeden učitel. Oblékám si na sebe košili a zjišťují zvláštní věci. Všechny 4 osoby jsou jedna a táž osoba. Učitel je nejstarší. Kluk nahoře je nejmladší. Kluci uprostřed jsou taky rozdílně věky tohož samého člověka. Neznám ho, ale připomněl mi kamaráda ze školy, přesto on to nebyl.

Za chvíli do místnosti vchází další kluk. Je o něco starší než první dva kluky, ale mladší než kluk a učitel, a zase je to tentýž kluk. Stojí v místnosti s otevřenýma ústy. „Vidíš sebe v minulosti i v budoucnu“ povídám mu. „Ale jak je to možné?“ „V astrálním světě se časy prolínají“. Pak se mě ptá na další věc a já mu odpovídám nějakým moudrem, které si teď nepamatují, ale sám jsem se divil, že ho znám.

Za chvíli se kolem začínají objevovat další lidí. Někdo vchází dveřmi, někdo mi přichází odněkud ze strany. Prostředí se lehce mění, a místo židlí se objevují spíše měkké polštářky na sezení. Nově přicházející lidé zaujímají různá místa a po chvíli je celá aula přeplněná a já stojím uprostřed.

„Tak čemu nás ještě naučíš?“ říká jedna z dívek vtipným způsobem. Vím, že si ze mě jenom střílí, ale nenapadá mě, jak ji to šikovně odplatit. Proto telekinetický po ní lehce odhodím polštářek. Ona se mu lehce ubrání a zvedne se vlna smíchu. Po chvíli se všichni hází polštářky a různě blbneme. Končí to tím, že někdo po mě hodí polštářem, ale trefí něco skleněného za mnou. Třísky letí na různé strany a všude ticho. Pak se probouzím. A dívám se na hodinky. 6:58. Za 2 minuty vstávat.