Dvě zvláštní setkání

Noc dlouhá, rušná a s hodně LD. Zajímavější jsou ale jen dva.

Jsem někde ve městě. Zvedám se po šikmé cestě vzhůru. Po pravici zeď po levici voda. Jsem bosý a cítím kamennou cestu pod sebou. Je ale teplá. „Taky jí cítíš?“ – ptá se mě dívka přede mnou. „Jo, a docela kvalitně“ – odpovídám. „Pozor, nezašpiň se o zeď. O zeď? Projíždím prsty po zdi. Cítím, jak je studená, nerovná a něčím natřená. Dívám se na prsty a je na nich bílý pyl. Kdybych se o ni opřel, měl bych to na zádech.

„Kdo jsi?“ – ptám se jí, když jsme se už zvedli po schodech a sedli do nějaké jezdící plošiny na tramvajových kolejích. Místo odpovědi se na mě jen usměje. Zkouším zjistit, co o ní cítím. Znám jí, ale žádný cit k ní necítím, ani žádné spojení se mnou. „Tak alespoň odkud jsi?“ „Z Ameriky.“ Zkouším z ní pocítit energii, ale nic necítím. Je tedy iluze? Ale chová se na iluzi docela inteligentně.

„Nejsi člověk, nemůžeš být z Ameriky, kdo tedy jsi?“ ptám se znova s chladnějším hlasem, protože nemám rád, když mi lžou. „Nejsem. Stvořil mě ale člověk z Ameriky, a tys mě pak podpořil“. Vzpomněl jsem na bytosti vytvářené lidmi, a že žijí, dokud na ně někdo vzpomíná a dává jim život, a čím víc energie, tím inteligentnějšími jsou. Tu dívku znám. Často se mi objevovala ve snech a vždy se snažila mít podobu blízkého mi člověka a ne jednou jsem ji varoval, aby mi to nedělala.

Začínám se tvářit chladně. Nemám nic proti tobě dívce, ale nemám rád larvy a podobní bytosti, co se živí lidskou energii. „Nemáš mě rád a nikdy jsi ani neměl“ říká trocha zklamaná a všechno kolem se mění na negativní energii. Lidé kolem, zřejmě taky iluze, se mění do nějakých humanoidních stvůr. Dívka přede mnou taky. Kousá mě do dlaní. Stvůra zprava ode mě se zakousne do mého bicepsu a stvůra zleva do nohy. Měním si vědomí, kdy mi taková zranění bolest nezpůsobuji a nechávám si vzplanout mou dlaň.

Chvíli mi to trvá, ale konečně se stvůra-dívka přede mnou se začala tvářit, jako kdyby jí něco bolelo. Po chvíli mě přestává kousat, a já vidím, jak na konečku mých prstů hoří malinkaté plamínky. „Víte, co to znamená? Jestli nepřestanete mě kousat, vzplanu celý“ – varují další dvě stvůry. Přestávají mě kousat a já odlétám jinam.

Přistávám, protože mi mizí energie. Ohlížím se. Všude je tma. Nejlepší doba pro útoky. Pod nohami vidím řetízek. Zvedám ho a chci nandat na krk, ale je na to moc malý. Zkoumám ho tedy dotykem a cítím každou změnu v kovu. Zase docela reálné pocity. Zprava ode mě je řeka a já stojím blízko vody. Kráčím tedy po písku a cítím, jak se deformuje pod mou váhou. Vlna od vody mi omyje pravou nohu a cítím chlad a mokrost vody. Zajímavé, jak je to reálné.

Najednou cítím kolem sebe nějaké negativní energie. Ohlížím se a běží mým směrem stáje psů. Nevěští to nic dobrého. Vzlétám, ale zase mi mizí hodně energie. Musím někde přistat, ale hlavně ne na zemi. Zkouším větve na stromech, ale jsou dost slabé, aby mě udrželi. Přeskakují dál, a konečně se mi podaří najít vhodný strom. Držím se jeho kmenu a těžce dýchám. Psi jsou dole a na horu vylézt nemohou. K nim se ale připojí pár zvířecích a psu podobných zvířat, ale o něco větší. Ti po stromech šplhat dokázali. Prvního obropsa jsem odkopl nohou a spadl dolu. Lezli tam ale další dva. Bojovat na tomto území je pro mě velice nevýhodné. Nechávám se tedy vzbudit.

Po probouzení znova rychle usínám. Bohužel jsem stále ve stejném městě, stále je noc a nedaleko cítím negativní energii. To, že jsem usnul, tak rychle mě vrátilo na blízké území. Pokud mám bojovat, musím najít vhodnější místo. Levitují tedy nějakým směrem. Počkat. Proč musím bojovat? Uvedu se do meditativního stavu. Při něm mě negativní bytosti nechají a naopak to přiláká nějaké pozitivní.

Sednu se na zem do pololotosového sedu, v jakém obvykle meditují. Přede mnou leží dvě šachové figurky. Černé koně. Zvedávám je a dávám k sobě. Přilepí se magnety, které mají uvnitř. Chvílí je soustředěně pozorují. Zleva ode mě se objevila záře. Takže přeci jenom přilákal někoho. Najednou se mi chce spát.

Spát? Ale přeci spím. Snažím se spánku odolávat, ale moc mi to nejde. Chuť usnout je moc silná. Vzpomínám si na film Počátek, kde usnutím ve snu se dostávali do hlubšího stavu. Pochybují, že je to založeno na pravdě, ale chuť usnout mám. Zavírám tedy oči a chvíli vidím jen tmu.

Probouzí mě dotek něčí malé ruky. Otevírám oči. To je ale rozmazaný pohled a pocit, jako kdybych měl kocovinu. Nedokážu se na nic zaostřit, ale ležím v něčí posteli. „Už jsi tady?“ ptá se mě dětský hlásek. Nějakým zázrakem se posadím a rozhlížím se. „Trochu tě vidím, takže jsi tady, že?“ znova se mě ptá nějaký dětský hlásek. Dívám se tím směrem. Je to malinkatá holčička. Cítím k ní blízký vztah. Ale proč jsi tak malá? Viděl jsem tě před několika lety a bylo ti tolik, co teď. „Jo, jsem, ale dej mi chvilku. Musím sem přenést celé své tělo.“ Odpovídám ji. „Jupí. Mami, už je tady“ s křikem utíká někam do kuchyně. Jdu za ní. Pohybuje se mi dost blbě. Nevidím své ruce i přes to, že je mám před sebou. Stále nejsem tady celý.

Stojím v kuchyni. Pohyb mě energeticky velmi vyčerpává. „Mami, pojď, je už tady“ chytá nějakou ženu za ruku a táhne jí do pokoje, kde jsem byl. Žena utírá ruce a jde rychle s ní. Mě ale nikdo nevidí. Strčím tedy ruku před sebou a zadržím tu ženu. Vlastně žena je moc staré slovo. Je to spíše dívka mého věku. Jí už poznávám. Už dlouho jsem ji neviděl. Taky k ní mam citový vztah.

Chytá mě za mou neviditelnou rukou a podél ní nachází i zbytek mého těla. Dívá se mým směrem a usměje se. „Pojď ke stolu, něco zrovna peču“. Malá holčička mě zřejmě vidí lépe, protože rychle nalézá mou druhou ruku a odvádí mě ke stolu. Sedám si n židli a chvílí se soustředím na tělo. Konečně vidím svou ruku. Najednou mě zahltí aroma z trouby. „Ta vůně je krásna“ slétne mi z úst.

Do pokoje vchází další holka. Vlastně brzo dívka. Takže ta malá je tvou sestrou a tys taky dospěla. Kdo jste? Co pro mě znamenáte? Proč ten divný vztah k vám? Jste jen mé iluze, nebo někdo reálný? Odkud jste? Žijete na Zemi? Potkáme se někdy?

„Máme dneska narozky“ chlubí se malá holčička. „Kdo?“ „Všichni tři“. Kolikátého vůbec je? A všichni tři najednou? Zvláštní. A kde je váš otec? Tolikrát jsem vás viděl, ale otce nikdy. Přesto, malá, ses nějak narodila. Chci se zeptat ženu na jejího manžela, ale přemýšlení mi naruší i tak křehké spojení. Probouzím se, ale zpět se mi dostát už nedaří.