Chuť touhy a akční předvádění

Jsem někde za městem blízko lesa. Mezi nimi je kolej pro vlaky. To místo znám moc dobře, často utíkám z toho města sem do lesa nebo projíždím vlakem těmito koleji. Pod nohami cítím trávu a měkkou zem. Nádech, ale žádnou vůni necítím. Zas tak kvalitní to ještě není. Jsem zvědavý, jak se to vyvine dál, noc slibuje být zajímavou.

Vedle projíždí vlak. Naskakují do něj za jízdy tím, že prolétávám jeho zdmi a zůstávám uvnitř. Jede směrem do města. Vystupují na nádraží. Co ale ve městě? Nikde nikdo, a nic zajímavého tu taky není. Cítím, že ještě není čas, ale že mám něco udělat.

Vzlétávám a snažím se zastavit myšlenky. Nikdy mi to dobře nejde, ale vím, že teď to mám udělat a že se mi to povede. Po nějaké době cítím „rup“ někde vzadu v hlavě. Už to je a přestávám myslet. Zvláštní a nepopsatelný pocit. Nevím, co mám dělat, a nic mě nenapadá. Stále není správný čas. Probouzí mě to, ale hned na to znova usínám.

Stále žádné myšlenky. Jsem stále ve městě na stejném místě. Venku jsou několik lidí a dívají se na nebe. Dívám se taky. Září tam hvězda ale kolem ní se krouží jeden modrý zářivý kruh. Nevím, co si o tom kruhu myslet. Vlastně mě stále nemyslí. Cítím ale, že mám jit domu a vzbudit rodiče.

Jdu do nějakého domu. A prolétávám dveřmi do bytu a vcházím do nějakého pokoje. V reálním světě tento byt vůbec neznám, přesto cítím, že jsou tam mé rodiče. Spí v posteli. Přistupuji k matce a lehce se jí dotknu. Probouzí se a říkám ji, že je čas. Vůbec nevím, proč to dělám, ale vím, že to tak má být.

Chvíli je ospalá, ale pak si všímá mého stavu a probouzí otce. „Je tady, a je čas, musíme rychle ven“. Otec se taky probouzí, oceňuje můj stav a pak se otáčí a skočí oknem. Matka mě bere za ruku a levitujeme s ní k oknu a taky do něj skočíme. Přistáváme venku a otec říká, abych se podíval na hvězdu a řekl, kolík vidím kolem ní kruhu.

„Tři“ odpovídám, kolík je vidím tentokrát. „Dobře, velmi dobře“ odpovídá pán vedle nás. Neznám ho, ale je zde taky kvůli mně. „Budeš připravený, až jich uvidíš 6“ říká mi otec. Všímám si, že už zase mohu přemýšlet. Chci se tedy na něco zeptat, ale neznámý muž mi na to rovnou odpovídá „Buddha by jich viděl 12“.

Vracíme se dovnitř. „Po kolíkáté to zkouší“ se ptá muž otce. „Po prvé“ odpovídá otec. „To je slušný vidět na poprvé 3 kruhy“ „To je no. Jsem rád, že jsme mu zaplatili dražší studium“. Muž nás opouští a my jdeme do bytu a mě zahlcuje lavina myšlenek. „Nejste mé fyzické rodiče, ale máte jejích podobu. Kdo jste? Proč jsem šel za vámi? Když máte peníze na mé studium, nechcete je raději dát mým fyzickým rodičům? Potřebovali by je. Matka má bílé šaty s červenými kroužky? V reálním světě je nemá.“ Otec se na mě dívá s úsměvem a říká „Běž ven, bude tě to tam něco zajímat“. Probouzím se a znova usínám.

Jsem venku. Vedle je poměrně rušno. „Přijel. Je tam. Pusťte mě tam taky“. Slyším křiky kolem, ale nejsou věnované mě. Komu ale? Jdu směrem, kde je nejvíce lidí. Necítím se z nich ale příjemně. Stojí kolem nějakého chlapa, co každého fotí. Všímá si i mě a tak mě vyfotí taky. „Taky tě vyfotil, že?“ zeptá se mě nějaký kluk, a dál si mě zase nevšímá.

Kdo byl vyfocený, šel stranou, dokud fronta nezmizla. Pak ten chlap začíná rozdávat nějaké obálky. Taky jednu dostávám. Kluk, co se mě ptal, zdali jsem byl taky vyfocený, svou rozbaluje a vytahuje z ní nějaký průhledný baliček s nějakou tekutinou. Hned to rozbaluje a začíná ji ochutnávat. Lidé okolo to dělají taky. Nevím, co si o tom myslet a tak je chvíli pozorují.

„Ty nechceš ochutnat svou touhu?“ se mě ptá ten kluk.“Touhu?“ „No jistě. Je to přeci obálka od něj, že? Dál ti v ní jednoduchý exemplár tvé touhy. Když mu zaplatíš, umožní ti jí prožít ve větším.“. Pak se otáčí k nějaké skupince lidí a někam odcházejí.

Jdu za nimi a po cestě rozbalují svou obálku. Nejdříve si všímám papírku, na kterém je nějaký text v neznámém mě jazyku. Je tam i malý průhledný sáček s hustou černě hnědou tekutinou. Dělám malou dírku a ochutnávám to.

„Chutná to trocha slaně jako… jako slzy.“ „To víš, touha“ ochutnávám zase. „Je to i trocha sladké, ale i hořké. Nelibí se mě to, zvedá se mi z toho žaludek“. Kluk se na mě udiveně podívá. „Tobě se nelibí, když se ti naplňuje touha, i když jen na okamžik?“ „Tato rozhodně ne“. Vzpomínám na svou poslední největší touhu. „Její nenaplnění mi dalo víc, než kdybych jí naplnil, a stále to není všechno, co mi může dát.“ Zde jsem skončil. Probouzím se a znova usínám.

„Tak co? Jsi rád, že jsi tu?“ ptá se mě nějaká dívka. Nechápu, o čem mluví, snažím se zorientovat, kde to jsem. Jsem v nějaké budově. „Kde to jsme?“ „Na nepřátelském území. Už dlouho jsi nebyl v akci, co na to říkáš?“ „Akce? Mě se tu ale zdá docela bezpečno“ „Jistě. Jsme zatím na naší základně, ale za chvílí vyrazíme. Ha, tam jde ten, s kým půjdeš.“

„Neleť tam“ hučí na mě ten, s kým jdu a dodává “ Ty jsi ale nemotorný. Vidíš ti zeleně se svítící bytosti?“ Ukazuje směrem do pokoje, kde je několik humanoidních bytosti, které mají zelenou zář. „Jestli se tě dotknou, zůstaneš bez energie a tu ještě potřebujeme“ „Kam vůbec jdeme?“ „Ukázat co umíš“

Chvíli někam jdeme a kličkujeme mezi zelenými. Sem tam přeskakujeme po nějakých předmětech ve výškách, kde na nás nedosáhnou a konečně se ocitáme na nějakém náměstí. „Jsme své, ocas nemáme, takže klídek“ říká někam do vzduchu a já vím, že se zde schovávají nějací lidé, které by byli schopné zastavit náš případný zelený „ocas“.

Vcházíme dovnitř. Kolem je několik dvojíc lidí jako i my. „Těch tu ale je“ slyším zklamaný hlas svého partnera. „Zaujat je, bude těžké“. Vidím jedinou trojící, které chodí mezi dvojicemi a pozoruje je. Zřejmě to jsou ti, kteří „zaujat bude těžké“. Jsou to dva muži a jedna žena.

Jdou k další dvojici. Je to kluk s mužem. Muž si dělá řezné zranění. Kluk pak pokládá ruku a objevuje se žlutá zář. Tu zář znám. Kdysi jsem to dělával taky, a taky tam byla. Chvíli na to je zranění pryč a trojice chvalitebně pokyvuje. Můj partner jde za ženou a něco jí šeptá. Pak se ona ke mně otáčí a chvíli mě zkoumá. Pak mu kývne a jdeme pět do vedlejšího pokoje.

Je v něm další dvojice. Na stole leží nějaká taška s tlustšími nitěmi. „Ah, vy jste nám taky chtěli něco ukázat. Tak tedy nejdříve vy“ říká žena té dvojicí. Kluk dává ruku na nitě, a když ji dává pryč, nitě na stole jsou zavázané do uzlu. „Zajímavá schopnost“ oceňuje to žena. „Co umíte vy?“ se zeptala naší dvojící. „Opravdu zajímavé“ říkám já zaujatý zavazováním uzlíku. „Jak to udělal?“. Můj partner to mezitím rozvázal a usmál se na mě, jako kdyby mi chtěl říci „Že si jenom děláš srandu? Toto by pro tebe byla brnkačka“

Jdu k těm nitem a dávám ruku taky. Cítím, jak se pod mou rukou pohybují a po chvíli dávám ruku pryč a je na stole stejný uzlík. „Che. Takže to umíte taky? Pokud neumíte víc, musím vás zklamat, protože mi to nestačí“ poslední větu řekla jiné dvojici a ti odcházejí ven. „Říkal jste, že umí něco jiného, co tedy umí? Anebo ještě ne, ať zkusí nejdříve toto“ pak dává znamení jednomu ze svých mužů, a ten dává na zem mincí a telekineticky jí začíná roztáčet. „Dokážeš toto?“

Můj partner mezitím položil na stůl mincí a já nad ní dávám ruku a snažím se jí rozhýbat. Chvílí mi to trvá, ale mince se poddává a na chvilku se zvedá. Ztrátu energii necítím, takže mohu přidat. Dávám ruku rychle stranou a mince seskakuje na zem a začíná se točit. „Hezké, takže to dokážeš. Takže co jsi říkal, že ještě dokáže?“ ptá se partnera, ale odpovídám jí sám. „Ještě s tou minci umím toto“.

Dělám rukou pohyb, jako kdybych něco zvedal, opakují to. Mince se začala točit mnohem rychleji, až vytvářela iluzi celého kruhu. „Zajímavé“. Pokračují dál. Zvětšují kruh pohybu minci a chvílemi ji i nadzvedám. Výsledkem je, že točení minci vytváří iluzi létajícího talíře. „Působivé, ale stále to není to, co hledám, dám ti za něj 20 tisíc“ „Děláš si srandu, jen dostat ho sem mi stálo 18 tisíc“. Vypadalo to, jako kdyby mě prodával, nebo tak nějak, ale mě to nezajímalo. Stejně svou silu budu používat, kdy se to bude chtít mě. A v tu chvíli jsem cítil, že energii na tom místě je mračno.

„Nedám ti víc, sice to bylo hezké, ale jak jsem řekla, není to, co hledám“ partner se zatvářil zamračeně. V tu chvíli mě ale zajímalo něco jiného. „Mohu zkusit něco silnějšího?“ ptám se s chechtajícím úsměvem nevěštícího nic mírumilovného. Žena se na mě podívá tázavě a beru to jako schválení.

Dělám rukama gesto, jako kdybych nadzvedal něco těžkého. Vzduch kolem se najednou zhustne a zatíží se. Chci zvednout více předmětu najednou a udělat z toho tornádo. „Tak takový se mi začíná líbit.“ říká s úžasem na tváři „Ukaž víc“

Místo toho, aby se zvedlo více předmětu, cítíme, jak se trhnul celý pokoj. Každý kromě mě se za něco uchytil a já mezitím pokračují dál. Když se mi podařilo trhnout celým pokojem a nejenom pár předměty, zkusím v tom pokračovat. Za chvíli celý pokoj levituje nad náměstím. Partner se na mě dívá trochu překvapeně ale s úsměvem. Zřejmě nechápe, co to zkouším.

Otáčím s pokojem tak aby oknem bylo vidět na díru v domě. Jsou v ní vidět 2 díry do vedlejších pokojů a díra do chodby, ze které se dívají překvapené lidé. „Achacha, víc, ukaž víc. Doletíš i do temného pokoje?“ Ukázala směr někam skrze druhou budovu. Otáčím tam, ale po chvíli cítím, jak ztrácím energii a ve velkém. Přesto letíme dál. „Pozor na tu budovu. Srazíme se“ slyším zděšené výkřiky. Snažím se změnit směr letu, ale moc mi to nejde a pokoj letí rychle do budovy.

V okamžiku, kdy mělo dojít ke srážce, nechávám celý pokoj projít skrze zdi. Jsme uvnitř jiného pokoje a dva pokoje včetně tamějších lidí se prolínají na jednom místě. Žena se směje v euforii. Partner se na mě taky dívá a se smíchem říká „Ty teda dokážeš člověka překvapit“. Mě ale dochází energie, a tak teleportují pokoj zpět na své původní místo a probouzím se bez energie. Tentokrát se mi rychle usnout nedaří a těžce dýchám. Po chvíli znova usínám, a mám nějaký soukromý zážitek s dívkou, kterou znám jen ze snů, a kterou jsem již dlouho neviděl a tak jsem z toho měl velkou radost.