Mag – bojovnik 1

„Co po mě zas chce? Dyť ví, jak nesnáším tenhle svět. Proč mě tedy sem zavolala?“ – říkám vojínu vedle mě. „Nic nevím, pane. Bylo mi jen řečeno, abych vás k nám teleportoval.“ Teleportovat mě. Pche. Ví, že ho pořád neovládám, a tak vždy mívá poblíž takové jako tamten. Ale ovládat teleportaci v jeho věku? Mohl by z něj vyrůst skvělý mág. „Kam mám jít? Dojdu sám“ „Tou chodbou doleva a pořád rovně, pane“.

Tak jo, co se tu děje? Spousta vojáku a pořád v pohybu. Že by zase cvičný poplach? Vím, že mívá problémy se zdejší populací, ale nikdy na základnu neutočili. Na to nemají a ani se nedivím. S jejich primitivními zbraněmi proti její technologii. A na jejich šamany, které ani neumějí léčit, ale jen si na to hrají, aby si udrželi své poslední slovo, se mi ani nechce myslet. Proč ale potřebuje mě na takovém místě? Snad ti divochové našli něco, čím by jí natřeli prdel. Jen v takových situacích mě i volá a už hodně dlouho to nedělala.

Vycházím ven. I koho by napadlo mít bojovou základnu uprostřed velkoměsta? Ale zde se není čemu divit. Město. Vysoké cihlové budovy. Divochové ho prostě nemohli vybudovat sami. Určitě to měla být nějaká civilizovanější rasa, ale kdo? Tak proto máš základnu přímo tady? Hodláš najít odpovědi v těchto troskách?

Počkat, i co je to za obrovskou mašinu nedaleko odsud? Na její technologii to nevypadá. A to energetický napětí. Nadýchám se. Nevím, co jsou zač, ale v lásce jí nemají. „A! Konečně!!!“ – vykřikne ona, když si mě všimla – „tak teď si popovídáme jinak“.

Ona je vůdkyně. Žena let třiceti nebo čtyřiceti. U těch žen to člověk nikdy neví jistě. Nevím jakou má důstojnost, ale ti vojenské názvy mě nikdy nezajímali. Hlavní je, že dokázala vést, a proto s ní vůbec jednám. Ale vadí mi, že mě volá, jen když má problémy. Kdo pro ni jsem, abych je řešil? Ale teď je to jedno. Jestli budou trable, tak jsem jedině rád. Už dávno jsem nepoužíval své schopnosti a už by to chtělo nějakou rozcvičku. Ještě bych na ně zapomněl, che che.

„Tak co, hošánkové? Víte, kdo to je? Ještě nám chcete vyhrožovat?“ – vytahuje před skupinkou jinak oblečených lidí. Na divochy nevypadají, ale k ní taky nepatři. Zřejmě jsou od těch, jimž patří ta machina. Vypadá jako nějaká základna na obrovských kolech se spoustou pater. A to dokáže jezdit? Zřejmě bez magie se zde neobešlo.

„Že byste se klidili spíše vy?“ – pokračuje ona. Měla si vzít někoho zkušenějšího v diplomacii. Nikdy ji nešla, i přes to, že své lidi dokázala vést skvěle. Oni se mračí a odcházejí stranou. „Jestli si je jenom chtěla mnou postrašit, vůbec jsi mě sem neměla volat“ – říkám, až ke mně přišla blíž. „Vím, ale říkali, že je jim to jedno, a že pokud neodejdeme, zaútočí“ „Stejně jsi mě neměla sem volat. Nevypadají nějak nebezpečně“ „To vím taky, ale říkala jsem si, že už dávno jsi nebyl v akci, a možná ti to už chybí, ne?“ Cha, ta ženská jedna. Ví, co říci svým.

Usmívám se místo odpovědi a jdu směrem k nepřátelské základně. „Ještě na ně neútoč. Nemám tu dost lidí“ – křičí mi, až jsem odlevitovál pár metrů. Pche. „nemám tu dost lidí“. Nemá zde téměř nikoho. Ale ti sem ani nepřijdou. Ví, že kdyby šlo do tuhého, byli by mi její lidé spíše na obtíž.

Ta „diplomatická“ skupinka se vrací do své základny zleva. Zřejmě tam je hlavní vchod, ale nečekal bych, že by to nejlepší, co nám mohli nabídnout, začalo vycházet právě odtamtud. Nepřátelské vojáci mě zaměřili. Technologií mají podobně vyspělou jako ona. Ale zbraně mě nezajímají. Energie zde je spousta, tak by mě fyzicky ani netrefili. Zajímá mě, kde mají mágy a hlavně, jak jsou silné.

Levitují ještě pár metrů. Konečně. Energetické zpomalení. Je to schopnost, která se hází plošně a má za cíl zastavit slabší jedince. Jak slabé? To závisí na tom, kdo to sesílá. Čím líp to umí tím silnější i zastaví a často je to skvělou informací o síle jedince. „Stůj, nebo budeme střílet“ huká na mě jeden voják s namířenou na mě zbraní. Zastavují se. „Ale stejně se už nedokážeš hýbat, viď?“ dodává s úsměvem. „Jsou to naší mágové, ale nechceme bojovat. Řeknu jím, ať tě pustí a ty se pak hezky vrátíš zpět a řekneš, ať jdou odsud pryč. Je to naše území.“

Nemám rád, když mi rozkazují, obzvlášť pěšáci jako on. Otočím se a levitují dál, abych obletěl jejích základnu a podíval se dovnitř. Jestli to je všechno, co umějí jejích mágové, neměl by to být problém. Voják zřejmě nečekal, že budu schopen se hýbat. Něco mluví do svého mikrofonu, a za chvíli se začíná střílet. Zároveň se vzduch ještě více zatěžuje. No vida. Věděl jsem, že ti mágové neukázali všechno. Střelce ignorují. Jejích náboje skrze mě jednoduše prolítají. Nebo to jsem já, kdo prolítá náboje jako skrz pevné zdi? Kdo se v tom má vyznat? Hlavně, že mi neubližují.

Přesto udržovat takové procházení a zároveň rozpoutávat zatěžovací schopnost je poměrně náročné i na mě. Taky nevím jistě, zdali nemají přichystaného i něco dalšího, což bych se ani nedivil. Vracím se zpět.

„To nechceš bojovat?“ Vylekaně se mě ptá, když se k ní vrátím. Ví, že dělám, co chci a často neuposlechnu její rozkazy, ale zřejmě nečekala, že to udělám právě teď. Střílení naším směrem mě zachraňuje před nutnosti jí odpovídat. Teď mě nezajímá. Neměla se spoléhat jenom na mě.

Jdu na kopec, abych se podíval na pole bitvy. „Jdu s tebou“ – říká mi. Sice ví, že kdyby šlo do tuhého, já ji zachraňovat nebudu, ale taky ví, že tady to beze mě nezvládne. Chvíli jdeme spolu, ale nic mi neříká a já ji taky nemám co říci. Zřejmě ji došlo, že jdu směrem na otevřené prostředí, kde ji kdokoli sundá na první ránu, proto se schová někde mezi převracenými auty a já jdu dál sám.

Na kopci vidím, jak v poli jezdí dva auta výškou do 3 metrů a střílí po okolí a taky navzájem. Vojáky už nikde nevidím. Zřejmě se všichni schovali. Které z nich je naše a které jejích? Blah. Měla mi to říci dřív. Sedám si na jedno koleno, abych načerpal více energie. Bláho, je jí tu dost. Levou ruku dávám před sebe dlaní vzhůru. Chvíli se soustřeďují, přivírám oči a rychle zvedám dlaň. První auto se převrátilo a je boje neschopné. To samé provádím druhému.

Vstávám a otírám si koleno. Teď by měli bojovat jenom vojáci. „Proč jsi převrátil i to naše?“ hučí na mě, když vylezla na kopec – „S ním bychom měli větší šanci“ „Ověřoval jsem, zdali má telekinetická schopnost je stále v pořádku, a zdali je zde dostatek energie. Na dvou autech jsem měl větší jistotu“. Je vidět, jak se snaží uklidnit. Ví, že kdyby něco namítala, jen bych ji ignoroval. Jsem pro ní jen žolík v její rukou, ale nikdy neví zdali budu esem, nebo ne. Stejně tak i ona pro mě jen figurkou v šachách. Sice ne král, ani ne královna, ale dokáže vést své pěšáky.

Upoutává mou pozornost to, že cizí základna se začala uprostřed vertikálně půlit a jak z ní vylézá nějaké obrovské zvíře. Do výšky je téměř 20 metrů a celé obrněné se zbraněmi. Zřejmě se jedná o nějaké vbudování technologii do biologického těla. Nevím, co je to zvíře zač a moc mě to ani nezajímá. Zkouším telekinezi na to zvíře, ale bez úspěchu. Zajímavé. Anti telekinetický štít? Už jsem to neviděl strašně dlouho. I odkud se dozvěděli o takové technologii?

Tázavě se na mě podívá. Jasně. Ty takovou technologií ještě neznáš a nemusím ti to vysvětlovat. „O toho se postaráte sami.“ „Ale…“ – chce něco dodat, ale už jsem ji ignorují. Aby ten štít mohli udržovat, musejí být buď dost blízko, nebo to musejí propojit speciálním drátem, na jehož konci bude přístroj, na který budou používat svou schopnost. V takové přestřelce si zřejmě vybrali druhou možnost.

Seskakují z kopce a jdu na místo mezi zvířetem a základnou, kde by měl být ten drát. Aby se nenapínal ve vzduchu a nebyl příliš nápadným, ho zřejmě zatížili. Jasně, tady je. Dáli ho do nějaké černé trubici. Není moc nenápadný. Cítím, jak se zpomalilo prostředí. Někdo tím strojem posílá í zpomalovací kouzlo. Lehce se mu obráním a chystám se pokračovat k drátu, ale všímám si někoho neviditelného. Přesněji cítím ho.

„Jdi odříznout ten drát, já se postarám o zpomalovací pole a toho neviditelného“. Zavírám oči a vytvářím vlastní zpomalovací pole, blokují cizí a dělám neviditelného viditelným. Poměrně energeticky náročná schopnost mě téměř omráčila. Kam zmizela veškera ta energie, kterou jsem dřív cítil?

„Co bys dělal beze mě?“ – se zasměje na mě, když jsem otevřel oči. Ti mágové nebyli špatné, vůbec nebyli. Ale už je po všem. Ona nejdřív zabila toho neviditelného, odřízla ten drát, její lidé zvládli to zvíře a cizí odešli. „Takže už odcházíš?“ – ptá se. Přikývnu. „Proč jsi nedokázal použít telekinezi na to zvíře? Viděla jsem, že ses o to pokusil. Nebo ti to nešlo? A co dělal ten drát?“ Moc otázek. Nechci ji to nijak vysvětlovat.

Vedle mě jde voják, co mě teleportoval. „Má telekineze funguje dobře“ odpovídám jí a zastavují telekineticky toho vojáka. „Vrať se sem“ říkám už jemu. „Kam jdeš?“ „Vy přeci víte kam, ne?“ – odpovídá mi a znovu chce jít dál. Jasně. Vůbec ho to tu nebaví a snaží se utéci. Ani se nedivím. Ale odsud se jen tak neteleportne. Je zde dost jiných mágů, kteří vytváří anti teleportáční štít. Nikdo sem, nikdo odsud. Ale po tom, co ho slyšela jeho odpověď i ona, nebude mít šanci utéci ani po svých. Líbí se mi, že je mladý plný energie. Opravdu by z něj mohl být dobrý mág. Nemá zde co dělat.

Zastavím ho telekineticky zas a tentokrát ho i přitahují zpět. „Jdeš špatným směrem“ dodávám a ukazují směr do budovy. Dívám se na ni a ona se mi na to usmívá. Udělal jsem přeci správně, že jsem nedál vojínu odejit. „Jasně, broučku, že jde do kasáren“ napadá mě myšlenka, když narušují obránu jejích mágu vůči teleportaci. Jestli ten kluk není slaboch, ucítí svou šanci a teleportuje se někam daleko.