Snaha se dostat do snu.

Jedu vlakem. Kolik je hodin? Teoreticky by ještě nemělo být ráno a tak bych mohl zkusit vlézt někomu do snu. Hm. Ale jakou metodou? V poslední době všelijaké pokusy mi ztroskotali. Teleport, vizualizace, vést se proudem vzduchu. Všechny. Zkusím něco jiného.

Ohlížím se. Ve vlaku se mnou jedou pár dalších lidí. Nějaká holka, nějaký pán a nějaká paní. Sedí dál od sebe, takže na rodinu nevypadají. Holka je moc mladá a s pánem mluvit nechci. Jdu za ženou. „Jak se mám dostát k R…“ Nenapadá mě, že říkám jméno mé sestřenici, i přesto, že vnitřně myslím někoho jiného. „Chcete se někde posadit?“ – odpovídá mi otázkou.

Grr… Ti pitomé iluze. Nikdy neodpovídají na to, na co se je člověk ptá. „Kdybych se chtěl posadit, už dávno bych seděl“ – odpovídám se snahou trochu se klidnit – „a tys mi ještě neodpověděla na mou otázku.“ Dívám se z okna a vlak projíždí pod mostem. „Hle, projeli jsme pod mostem“ pokračuje ona. Mě taková komunikace přestává bavit a jdu na věc přímo. „Vím, že znáš odpověď na mou otázku, tak už nechci slyšet jiný blábol“

Ticho téměř 10 vteřin. Dívám se na nějaké čmárance na zdi a čekám na odpověď. Najednou se nemohu hýbat. „Jsi si jistý, že je to její jméno, za kým chceš jít?“ Už dřív mi došlo, že to jméno nebylo to pravé. „Jaký je rozdíl jak jí říkám? Na jménu přeci nezáleží. Klidně bych jí mohl říkat…“ pár vteřin se snažím vymyslet nějaké jméno a proto, že žádné mě nenapadlo, pak pokračují „…Tráva. Jo. Klidně bych jí mohl říkat zelená tráva. Není to jedno? Není důležité spíše to, co vnímám pod tím jménem? A vy víte koho mam na mysli“ Všímám si, že se nemohu zaostřit na ty čmárance na zdi, ale ignorují to.

Znovu pár vteřin pauza. „Zelená tráva. Hezké jméno. Ale co takto „Být hodnějším?“. Že je to taky hezké?“ Teď už je pauza u mě. Vím, že to není přímá odpověď na mou otázku, ale to, jak se cítím v tu chvílí neschopnost se pořádně hýbat a ani se zaostřit, divný pocit. Všechno napovídá, že už nemluvím s obyčejnou iluzí a tudíž její odpovědi nemusejí být zas tak hloupé.

„Jo, dobrota u mě občas pokulhává“ – odpovídám trochu smutně a dodávám – „Ta neschopnost se zaostřit je kvůli tobě?“ „Možná“ odpovídá mi s intonací, že ano. Vedle se jí začíná ptát někdo jiný na jinou otázku. Snažím se ten nový dialog poslouchat, ale probouzím se.