31.3.2010 – Test stěny, byt, sousedka, hrozivý tunel…

Ze začátku to vypadalo jako normální sen, sen který jsme považoval za skutečnost ale mohl jsem ho ovlivňovat. Byl jsem v našem paneláku a když jsem stál v mezi podlaží pod naším bytem, uvědomil sem si, že když jsme vlastně ve snu tak si můžu dělat co chci. Popocházím k vedlejši stěně vpravo a strkám do ní dlaně, abych se ujistil, že jde jen o sen (poslední dobou dělám často). Náhle cítím hrozný tlak, když moje ruce projeli onou stěnou. Vytáhuji je a stejný postup jsem jeste jednou zopakuji a sleduji jak se moje ruce zabořují a opět cítím ten tlak. S radosti vystupuji po schodech do našeho bytu.

Cestou si říkám frázi „Clarity Now!“ (udajne mělo sloužit ke zlepšení stability, převzato ze stránky world-of-lucid-dreaming.com den předtím) já však žádnou změnu téměř nepociťuji, ale i tak to stále opakuji. Procházím bytem a všimám si mírně zdeformovaného prostředí. Uvnitř svého pokoje vstupuji na balkon a vidím silný sluneční svit letního dnu. Nechtěl jem skákat, letět směrem dolů, procházet zdí nebo měnit prostředí (bál jsem se z předešlých pokusů, že by to mohlo dojít ke konci LD) Proto se vydávám zpět odkud jsem přišel. Jdu ven za barák přirozenou cestou. V naší bytové chodbě, kde je tma cítím menší stabilitu a úpadek snu, snažím se ji udržet a v rychlosti vybíhám na chodbu. Přemýšlím o ztrátě stability ve tmě. Na chodbě se naštěstí vše opět stabilizuje. Stále si opakuji onu frázi.

Když vycházím ven, jdu směrem doprava a citim letní vzduch. Procházím přes trávníky a obcházím panelák. Z vedlejšího vchodu vidím naší sousedku z chaty, Švestákovou. Má na sobě růžové sluneční brýle a polovinu hlavy má obarvenou na růžovo. Usmyslím si, že si udělám srandu ze snové postavy. Ptám se (bože, nevim jak mě ta otázka mohla napadnout xD) : Tak co ještě furt pícháte s manželem ? žena odpovída: ,,My nepícháme"..Já: Jakto ? a procházím dál za roh paneláku myslim na to co řekne vtipnýho, slyším jak volá zdálky: Ale občas se pohnem…

Jdu k zadní straně paneláku a jdu kolem řady paneláků. Náhle vidím otvor do jednoho. Jakoby temný tunel, do kterého jsem nahlédl. Říkám, že tam nejdu, vypadal strašidelně (visely v něm pavučiny na železných traverzách, zdálky mi naháněl hrozný pocit) a bál jsem se konce stability (viz. moje zkušenost s tmavým kanálem). Rozhlížím se všemi směry. Když jsem blízko od paneláku u houpaček, vidím, jak tam stojí plno lidí, nejspíš puberťáků a baví se. Podívám se napravo a tam vidim menší skupinu tak 4 lidí dospělých. Jdu blíže k houpačkám. Nikoho nepoznávám. Náhle však cítím jak všechno mizí a já se probouzím…