Duše: fantazie a reálná skutečnost

Pokud považujete vzpomínky na dřívější inkarnace za pouhou fantazii, vyjadřujeme tím animismus v jeho nejjednodušší verzi. Podle některých názorů nejsou regresní vzpomínky ničím jiným než výplodem chorobné fantazie a vše, co nám naše fantazie poskytuje, je pouze klam a mam a žádná skutečnost, a proto jsou vzpomínky na dávnou minulost samozřejmě jen domnělé. K tomuto názoru ostatně tíhnou nejen ti, pro něž je regrese jednou velkou neznámou, ale dokonce i ti, kteří již regresí prošli. Mnozí z nich totiž začali – a zejména zpočátku – pochybovat poté, co před svýma vnitřníma očima shlédli film ze života ve svých předchozích inkarnacích, že se jedná o skutečné úryvky z jejich vlastních pozemských životů. Ano, potají doufají, že se skutečně jednalo o pouhý produkt jejich fantazie. Doufají v to, protože skutečnosti, které se o sobě při regresi dozvěděli, nejsou pro ně obvykle zrovna lichotivé.

Pokud totiž začne vlastní konfrontace s minulostí, znamená to, že si člověk vzpomene zejména na ty inkarnace, které musí být zpracovány. To jsou ty, ve kterých svým chováním ublížil druhám bytostem (lidem, rostlinám i zvířatům).

Pokud by obrazy, vynořující se při regresi, byly pouhým svévolným produktem fantazie, musel by umět každý, kdo tyto obrazy vytváří, vysvětlit i skutečnost, proč mu jeho fantazie představuje vždy – nebo téměř vždy – pouze obrazy, které svědčí o nepříjemných událostech a proč mu nenabízejí pouze příjemné, krásné obrazy, plné romantických a idylických scén a proč se po takové konfrontaci cítí zdrcený, plný lítosti a dokonce zarmoucený sám nad sebou a přoč pak po nějaké době stále zřetelněji cítí, že byl osvobozen od velmi těžké duševní zátěže. Díky těmto zkušenostem při regresi se i váhví začátečníci brzy dozvědí více. Mohou také zjistit, že jejich počáteční naděje, že se jedná pouze o fantazii, byla pouhou planou iluzí. A již brzy jsou dokonce šťastni, že jejich regresní vzpomínky jsou pravé, skutečné. Posléze si všimnou, že jejich deprese a jiné potíže, které mohly být i tělesného rázu, zřetelně odcházejí, když se vydají v šanc konfrontaci se svou dřívější vinou a vypořádají se s ní.

Fantazie

Pokud někdo chápe, co je to vlastně fantazie, nikdy nebude chtít vysvětlovat regresní vzpomínky jako „pouhé produkty fantazie“.

Duševní obrazy nikdy nejsou svévolnými výplody fantazie. Člověk si nemůže vyfantazírovat všechno, co by se mu líbilo, a zejména to nejde v situaci, kdy se pouští naplno do čištění své duše.

Kdo se podrobněji zabývá svými fantaziemi, všimne si, že si ani ve své fantazii nedokáže představit všechno podle svého přání. Fantazie se dá ovlivnit vlastní vůlí pouze několik okamžiků, brzy nám však vezme otěže z rukou a myšlenky a představy, které nám nabídne, již nejsou podle našeho přání nebo naší vůle, nýbrž jsou přivolány podle zcela aktuálních pohnutek a stavů naší duše.

Nadto se při fantaziích postupně mění druh a kvalita obrazů nebo myšlenek a mnohé z toho, co jsme si ještě včera dokázali docela dobře představit, nám již dnes nějak nechce jít na rozum. Je to tím, že stav naší duše se mění a také duše samotná – z dlouhodobého hlediska – se vyvíjí a dozrává. Duše se nevyžívá jen ve fantaziích, může rovněž všechno to, co prožívá, co jí hýbe a co je v ní obsaženo, po čase ukončit. Tímto způsobem může i fantazie sloužit k osvobození duše od zátěží a tím přispět k její očistě.

Převládají-li v bujné fantazii člověka například agresivní stavy a fantazíruje-li z převážné části destruktivně, může se po určité době stát, že mu na mysl bude přicházet stále méně agresivních a destruktivních obrazů. Pokud je to tak, je to znamení, že prostřednictvím fantazií se prožije mnoho napětí až může zcela odeznít ono napětí, které v jeho duši vykazovalo sklony k agresivitě a destrukci. Duševní obrazy jsou produkty duše a nikoliv naší svobodné vůle. Odpovídají duševnímu stavu člověka a dělí se s ním prostřednictvím symbolické řeči o celý svůj duševní život. Všechno, co mu touto cestou sděluje, se vztahuje k situaci, která v nitru duše v současnosti vládne.

Skutečnost duše

Pro člověka samotného je v zásadním smyslu skutečné jen to, co prožívá. Prožívání je ta vnitřní zkušenost, jež je svěřena duši. Co člověk prožívá, uskutečňuje se v jeho duši.

Fantazie samotná má přitom dvojí funkci: Je jednak ventilem, který upouští duševní přetlak a tím duši uvolňuje, a je také důležitým prostředkem, který nám umožňuje uvědomit si její obsah.

Obrazy nám v tomto smyslu zprostředkovávají konkrétní skutečnost a tato skutečnost je skutečností duše. Je to jediná skutečnost, která existuje. Ona je tou skutečností, která je podstatou všech ostatních projevů skutečnosti.

Skutečnost duše je sice jedinou opravdovou skutečností, tento fakt však neznamená, že by měla mít čistě subjektivní platnost, že by tedy měla být relevantní pouze pro dotyčného člověka.

I duševní skutečnost je svým způsobem objektivní, stejně jako samotná lidská existence. Každý si sice musí prožít svou existenci samostatně, tato existence však může být společně prožita i jinými bytostmi, avšak prožita jiným způsobem, než ji prožívá člověk.

Prožívání vlastní skutečnosti nám totiž zároveň umožňuje vytvořit most ke spoluprožívání skutečnosti dalších lidských bytostí a samozřejmě také k prožívání skutečnosti ostatních bytostí, jako jsou zvířata, rostliny nebo dokonce minerály.

Vždyť vše, co může člověk prožít ve své vlastní duši, ve své vlastní skutečnosti, je rovněž obsaženo ve všech ostatních duších, i když s mírně individuálním odstínem a mnohé z toho existuje – alespoň prozatím – jen potenciálně. Jádro všeho, co lze prožít, a tím také zárodek každé události, je u všech lidí identický a je vlastně pouze otázkou jejich vnitřního vývoje. Záleží na tom, které vrstvy duše jsou v člověku k dispozici pro určitý prožitek, které jsou otevřeny a které se teprve chystají otevřít se.

To, co člověk samostatně prožívá, sice pochází z jeho duše, je však zároveň společným majetkem všech lidí. Při každém pravém zážitku čerpá člověk z kolektivního vědomí a když pak člověk vnitřně dozrává, otevírají se stále nové a nové vrstvy duše, které jsou pak každému k dispozici. Každý člověk tak může dříve nebo později prožít stejné vnitřní zkušenosti jako každý jiný, pokud je již dávno neprožil.

Kromě toho má každá duše spojení s kolektivní duší, a každá je těsněji či volněji spojena i se všemi ostatními dušemi. Proto se vše, co člověk prožije čistě osobně, projeví také na ostatních duších a vším, co prožil ve své vlastní duši a co se dozvěděl a co se tím pro něj tudíž stalo skutečností, vytvoří zároveň ostatním duším, s nimiž je spojen užším svazkem, alespoň dispozici k tomu, aby samy mohly tuto zkušenost také prožít, ať již stejným či odlišným způsobem.

Individuálně podmíněné rozdíly v prožitých zkušenostech jsou tím menší, čím jsou si lidé, kteří tyto zkušenosti prožívají, duševně bližší a čím pevněji jsou tedy k sobě připoutány. S postupujícím vnitřním rozvojem člověka pak ony zkušenosti mohou prožívat hromadně také ostatní lidé.

U lidí z jedné duševní rodiny jsou individuální rozdíly v prožitcích výrazně menší než mezi lidmi, jež jsou si duševně cizí. Rozdíly jsou větší rovněž u lidí, kteří stojí na rozdílných stupních vývoje.

Pokud se horizont zkušeností člověka rozšíří na vyšší nebo dokonce nejvyšší úroveň vývoje, otevře se většímu množství prožitkových oblastí a rozsah jeho prožitých zkušeností obsahuje pak vše, co je pro člověka důležité, a on je pak schopen přijmout a pochopit ještě individuálně zabarvené oblasti skutečností ostatních duší, jež dosud neodsáhly stejné úrovně svého vývoje.

Cílem vnitřního vývoje každého člověka je právě to, aby skutečně prožil všechny formy projevu duševní skutečnosti, které člověk vůbec může prožít, aby byl konečně schopen bezvýhradně spoluprožívat a soucítit s každým člověkem a s každou bytostí, s jejíž duší je společně součástí jednoty. Co prožívá jeden, může po čase prožít i druhý.

Stejnorodost duševních struktur všech lidí na straně jedné a vzájemné spojení všech duší na straně druhé jsou tedy zárukou pro objektivitu skutečnosti tak, jak ji prožívá duše. Je-li zážitek doprovázen autentickou zkušeností, pak je tím zaručena jeho objektivní platnost.

To prožije každý, komu jsou přiděleny důležité události. Vše, co prožije člověk sám – i kdyby to mělo být jen „vnitřně“ – v tom se pak již vyzná. Pokud někdo popírá pravost jeho prožitků, pak ho to nechá chladným (pokud je vnitřně dostatečně vyzrálý), ať již přednese proti jeho zkušenosti jakékoliv množství argumentů.

Objektivní platnost zážitku se však projeví v jeho trvalém účinku. To, co je skutečné, funguje bezchybně. Naproti tomu vše ostatní, co je vykoumáno, svévolně „vyfantazírováno“ – to znamená vynalezeno – nebo co je vydedukováno rozumem, eventuelně převzato z druhé ruky, nemá trvalý účinek. Je to nepravé a je to tedy „skutečné“ jen ve velmi omezené míře.

Protože se však člověk stále nachází v procesu vnitřního závislého vývoje a pole jeho zážitků ustavičně roste společně s jeho horizontem chápání, průběžně se relativizuje i to, co prožívá jako skutečnost. Člověk dosáhne nových úrovní skutečnosti tím, že se během svého vnitřního vývoje otevírá dalším novým, výše položeným rozsahům své duše a zvyšuje svou vnímavost.

Pro člověka, jenž je schopen prožívat pouze hmotu, nemá nadsmyslová skutečnost žádnou důležitost, on prostě nechápe její existenci. Pro ty, kdož jsou již otevřeni nadsmyslovým skutečnostem, má hrubohmotná materiální úroveň pouze omezený význam a může být pokládána za „skutečnou“ jen omezeně.

To neznamená, že člověk nemusí skládat účty hmotné skutečnosti. Relativizace významu hmotné pozemské reality však může člověku pomoci k úsudku, že hmota závisí na duševně-duchovní sféře a ne naopak.

Objektivita duševní skutečnosti je neodvolatelně založena na faktu, že skutečnost každé duše má svůj původ ve skutečnosti Boží nadduše. Ta je podstatou veškeré skutečnosti. „Skutečné“ je tedy vše, co existuje, a to jen z toh odůvodu, že vše existující se účastní božské skutečnosti.

Z knihy:

Velká kniha o reinkarnaci, Alexander Gosztonyi