Celý můj život je nyní jasný jako facka

Včera mi po 19 letech života došlo, proč je všechno tak, jak to je. Abych to zjednodušil, vezmu to ze studijního pohledu.

Nikdy jsem nechápal, proč jsem v některých věcech neúspěšný, proč věci stále donekonečna odkládám, proč se nezapojuju do soutěží i když bych měl šanci na úspěch, proč nedělám domácí úkoly a často na všechno kašlu. A když už byla na mé straně snaha, tak jsem přece měl vždycky jakousi „smůlu“ a často moje vize nedopadly vůbec růžově. Celé roky, co jsem na gymnáziu živořím na známkách kolem 3 a 4. Jen v pár předmětech mám jedničky, v nich jsem většinou také nadprůměrný, zbytek je ale vlastně celkem katastrofa. Navzdory tomu všemu jsem byl skoro vždycky úspěšný v různých srovnávacích testech, v maturitní generálce, ani za IQ testy se stydět nemusím. Je to tedy takové zvláštní a protikladné. 

Někdo by řekl, že jsem prostě flákač, lenoch, blbec, lehkoživka. Ano, jsem. No jo, ale mně teď zřejmě došlo, proč to tak všechno je. 

Mám totiž velice rád „strhující situace“. Zkrátka miluju zázraky, věřím v ně a i když bych stokrát chtěl říct, že mě stíhá samý neúspěch, musím zatnout zuby a připustit, že mě zázraky potkávají na každém kroku. Jenže, zároveň stále nevěřím a snad ani nechci věřit v to, že bych byl nebo že bych měl být „ten nejlepší“, ten, co má nejlepší výsledky a ten, kterému vše jde. Nějak o to nestojím, i když to možná zní divně. Zato celou tu dobu v hloubi duše nepochybuji o tom, že se mi v životě všechno povede a že bude všechno přesně tak, jak by mělo.

Takže jsem si vlastně celé tyto podivné věci přivolal sám. Pouze se mi plní moje přání – zkrátka je vždycky všechno na ostří nože a nakonec vyjdu zázračně jako vítěz. Přesně tak, jak jsem si to vždycky představoval! 

Je to opravdu podivné zjištění. A začíná se mi to líbit.